Pokora, Hrdost, Rozum a Odvaha…
Dobruška
19. 2. 2008
Moje Pokora a Hrdost zároveň se pustily do rvačky. Moje Hrdost řvala: „Tohle je přece novodobé otrokářství, kde máš nějaká lidská práva a svobodu!?“
Pokora tiše a skromně namítla: „Ale máš co jíst, nespíš pod mostem a nikdo tě nemlátí. To přece můžeš zvládnout a nechci strašit, tam venku v té americké džungli může být mnohem hůře..“
“Jak, hůůůůře!!!?“ Ječela Hrdost. „Co může být horší než ztráta svobody, přijímat rozkazy od rozmazlených děcek a arogantního, nevyzrálého mladého chlapa?! A to nemluvím o normální pracovní době. Osmnáct hodin denně, prakticky non-stop za mizerný peníz, kterým si konec konců ani jista být nemůžeš!“
“Jde přece o děti,“ namítla Pokora. „Ty za to nemůžou, rodiče a výchovu si přece nikdo nevybírá.“
“Pchaaa, děcka! Rozmazlení frackové to jsou, perfektně vědí, jak týrat a vydírat dospělé – tak jaképak copak?!“ Nevzdávala se Hrdost.
“Zavřete obě klapačku!“ Vmísil se do rvačky chladný Rozum. „Přece obě víte, že je tady sama, že se nemá na koho obrátit, že nemá zkušenost, že jít si koupit blbé cigarety je pro ni drama, protože, dámy (a platilo to především pro Hrdost), nezná anglicky! Takový malý nedostatek, že? A jistě mi dáte za pravdu, že tady a teď je každá rada dobrá, ale s prominutím, na hovno!“
“Co kdyby zkusila zavolat ještě jednou klukům? Špitla Pokora. „Blbost!“ Odsekla Hrdost. „Ponižovat se a doprošovat…? To nepřichází v úvahu!“
“Za pokus to přece stojí,“ zamyšleně dodal Rozum a Pokora se přidala na jeho stranu, protože i Hrdosti muselo být nad slunce jasnější, že zaplatit majlant za nedokončené služby není tak docela fér a šest stovek dolarů v době, kdy dolar ke koruně si stál velmi dobře (1dolar – 35 Kč) – to byla opravdu paleta…
“No tak dobře, já to teda sprubuju,“ ukončila jsem jejich spor kategoricky.
“Tak pojď na to, pomůžu ti,“ vynořila se odněkud z hloubi duše Odvaha. A byla jsem jí za to nesmírně vděčná.
Po třetím pokusu jsem je chytila na živo. „Co, prosím tě, po nás ještě chceš? Pracuješ, máš všechno, tak vydrž! Máš v Čechách dluh, je to na tobě. My ti už nepomůžeme.“ Chladné, ba co víc, ledové odmítnutí ťalo do živého. Do očí mi vhrkly slzy. Musela jsem polknout několikrát, než jsem se zmohla na odpověď. „V tom případě děkuju – za nic!“ a praštila jsem sluchátkem.
Vztyčila jsem hlavu, ze slzami zamlžených očí mi šlehaly blesky. Blesky zklamání a zloby zároveň. Takhle jsem si poslední česká slova na rozloučenou vážně nepředstavovala.
Mám zvláštní schopnost: když je mi nejhůře, chytím se za práci. Makám s vervou, kterou by mi úderníci mohli závidět. Blížilo se období hlavních školních prázdnin. I tady ve Státech začínají prázdniny prvního července.
Děcka byla nesnesitelná. Všechna! Běhala jsem mezi nimi jako policajt bez pravomoci. Horko sužovalo všechny a ani klimatizace moc nepomáhala. Nepřidalo nám to na náladě nikomu, až na malou Tifany. Ta byla hyperaktivní a jako by si z toho vedra nic nedělala.
Ustýlala jsem postele v dětském pokoji. Dnes se Tifany výjimečně účastnila téhle hry s radostí. Byla jsem tomu ráda, stačilo, že Marko dole v přízemí komandoval starší holky. Hráli nějakou hru a ozýval se odtud příšerný řev. Nevím, oč se hádali, ale nezasahovala jsem. Sourozenecké hádky jsou jako letní bouře. Párkrát se zablýskne, prudký liják zchladí dlažbu a horka celá – a poté vysvitne slunce, známe to všichni. Tifany to nevzrušovalo taky. Vesele poskakovala na pružné matraci právě ustlané Markovy postele.
“Nedělej to,“ varovala jsem ji a poodešla na půl metru od lůžka. V zápalu boje mě neslyšela (nebo nechtěla) a vesele pokračovala a pak – pak se to stalo… Vymrštila se, úhel odrazu ji odhodil na okraj – v rychlém reflexu jsem natáhla paže v marné snaze zachytit to tělíčko v letu a zmírnit tak nebezpečný pád. Propadla mi mezi rukama….
Několik vteřin bylo smrtelné ticho…. a pak, pak se rozeřvala až neuvěřitelnou silou… šílený jekot proťal barák.
Ochromeně jsem seděla na bobku, u kolen řvoucí Tifany. Marko vyběhl těch patnáct schodů třetí kosmickou rychlostí. Nevím, jak to při své nezdravé otylosti zvládl tak rychle, ale teď tu stál nade mnou a řval po mně hystericky z druhé strany.
“Co jsi jí udělala!? To si zaplatíš!“ Jeho smavá devítiletá klukovská tvář se proměnila v jeden ošklivý, chorobný, hněvivý škleb. V té chvili mi ruply nervy. „Neřvi na mě, hajzlíku jeden….,“ procedila jsem přiškrceným hlasem mrazivě a hrozivě. Naše oči se střetly. Jako by celý pokoj potemněl pod tím nedětským šíleným, temným pohledem. Marko byl hněvem skoro bez sebe. V ten okamžik jsem si uvědomila, jak hluboká a nezištná je jeho bratrská laska k malé sestřičce, ale zároveň se ve mě vzedmula vlna odporu, hněvu a uraženosti. Přece po mně tenhle fracek nebude řvát!
Těžce jsem se ovládla. Dospělá a zodpovědná jsem tu já a poručila jsem: „Pomoz mi s ní dolů, musím zkontrolovat, zda je v pořádku – a příště, příště na mě neřvi – NA MĚ SE NEŘVE – NIKDY!“ Stal se zázrak. Něco v mém hlase přinutilo obě děcka zmlknout…
Uložili jsme Tifany na gauč v obýváku, přestože už neřvala (jen vzlykala jako po přestálém šoku), nedovolila mi na sebe sáhnout. Marko mě zlostně odstrčil. „Tohle už nikdy nedělej, říkám, nikdy…“ Zasyšela jsem výhružně. „A podrž jí nohy, nechci, aby mě kopla.“
Julinka se ustrašeně choulila v křesle a za ní stála ve vyděšené pozici Vivien a němě přihlížela. „Zavolej tátovi, já se zatím pokusím zjistit, co se přesně stalo, myslím s Tifany.“ Po půlhodině dramatu se podařilo zklidnit všechny natolik, že jsem byla schopna přesněji analyzovat, že Tifany si jen (naštěstí) pohmoždila ramínko.
Docela se mi ulevilo, nebylo to „smrtelné“…
19. 2. 2008
Moje Pokora a Hrdost zároveň se pustily do rvačky. Moje Hrdost řvala: „Tohle je přece novodobé otrokářství, kde máš nějaká lidská práva a svobodu!?“ Pokora tiše a skromně namítla: „Ale máš co jíst, nespíš pod mostem a nikdo tě nemlátí. To přece můžeš zvládnout a nechci strašit, tam venku v té americké džungli může být mnohem hůře..“
“Jak, hůůůůře!!!?“ Ječela Hrdost. „Co může být horší než ztráta svobody, přijímat rozkazy od rozmazlených děcek a arogantního, nevyzrálého mladého chlapa?! A to nemluvím o normální pracovní době. Osmnáct hodin denně, prakticky non-stop za mizerný peníz, kterým si konec konců ani jista být nemůžeš!“
“Jde přece o děti,“ namítla Pokora. „Ty za to nemůžou, rodiče a výchovu si přece nikdo nevybírá.“
“Pchaaa, děcka! Rozmazlení frackové to jsou, perfektně vědí, jak týrat a vydírat dospělé – tak jaképak copak?!“ Nevzdávala se Hrdost.
“Zavřete obě klapačku!“ Vmísil se do rvačky chladný Rozum. „Přece obě víte, že je tady sama, že se nemá na koho obrátit, že nemá zkušenost, že jít si koupit blbé cigarety je pro ni drama, protože, dámy (a platilo to především pro Hrdost), nezná anglicky! Takový malý nedostatek, že? A jistě mi dáte za pravdu, že tady a teď je každá rada dobrá, ale s prominutím, na hovno!“
“Co kdyby zkusila zavolat ještě jednou klukům? Špitla Pokora. „Blbost!“ Odsekla Hrdost. „Ponižovat se a doprošovat…? To nepřichází v úvahu!“
“Za pokus to přece stojí,“ zamyšleně dodal Rozum a Pokora se přidala na jeho stranu, protože i Hrdosti muselo být nad slunce jasnější, že zaplatit majlant za nedokončené služby není tak docela fér a šest stovek dolarů v době, kdy dolar ke koruně si stál velmi dobře (1dolar – 35 Kč) – to byla opravdu paleta…
“No tak dobře, já to teda sprubuju,“ ukončila jsem jejich spor kategoricky.
“Tak pojď na to, pomůžu ti,“ vynořila se odněkud z hloubi duše Odvaha. A byla jsem jí za to nesmírně vděčná.
Po třetím pokusu jsem je chytila na živo. „Co, prosím tě, po nás ještě chceš? Pracuješ, máš všechno, tak vydrž! Máš v Čechách dluh, je to na tobě. My ti už nepomůžeme.“ Chladné, ba co víc, ledové odmítnutí ťalo do živého. Do očí mi vhrkly slzy. Musela jsem polknout několikrát, než jsem se zmohla na odpověď. „V tom případě děkuju – za nic!“ a praštila jsem sluchátkem.
Vztyčila jsem hlavu, ze slzami zamlžených očí mi šlehaly blesky. Blesky zklamání a zloby zároveň. Takhle jsem si poslední česká slova na rozloučenou vážně nepředstavovala.
Mám zvláštní schopnost: když je mi nejhůře, chytím se za práci. Makám s vervou, kterou by mi úderníci mohli závidět. Blížilo se období hlavních školních prázdnin. I tady ve Státech začínají prázdniny prvního července.
Děcka byla nesnesitelná. Všechna! Běhala jsem mezi nimi jako policajt bez pravomoci. Horko sužovalo všechny a ani klimatizace moc nepomáhala. Nepřidalo nám to na náladě nikomu, až na malou Tifany. Ta byla hyperaktivní a jako by si z toho vedra nic nedělala.
Ustýlala jsem postele v dětském pokoji. Dnes se Tifany výjimečně účastnila téhle hry s radostí. Byla jsem tomu ráda, stačilo, že Marko dole v přízemí komandoval starší holky. Hráli nějakou hru a ozýval se odtud příšerný řev. Nevím, oč se hádali, ale nezasahovala jsem. Sourozenecké hádky jsou jako letní bouře. Párkrát se zablýskne, prudký liják zchladí dlažbu a horka celá – a poté vysvitne slunce, známe to všichni. Tifany to nevzrušovalo taky. Vesele poskakovala na pružné matraci právě ustlané Markovy postele.
“Nedělej to,“ varovala jsem ji a poodešla na půl metru od lůžka. V zápalu boje mě neslyšela (nebo nechtěla) a vesele pokračovala a pak – pak se to stalo… Vymrštila se, úhel odrazu ji odhodil na okraj – v rychlém reflexu jsem natáhla paže v marné snaze zachytit to tělíčko v letu a zmírnit tak nebezpečný pád. Propadla mi mezi rukama….
Několik vteřin bylo smrtelné ticho…. a pak, pak se rozeřvala až neuvěřitelnou silou… šílený jekot proťal barák.
Ochromeně jsem seděla na bobku, u kolen řvoucí Tifany. Marko vyběhl těch patnáct schodů třetí kosmickou rychlostí. Nevím, jak to při své nezdravé otylosti zvládl tak rychle, ale teď tu stál nade mnou a řval po mně hystericky z druhé strany.
“Co jsi jí udělala!? To si zaplatíš!“ Jeho smavá devítiletá klukovská tvář se proměnila v jeden ošklivý, chorobný, hněvivý škleb. V té chvili mi ruply nervy. „Neřvi na mě, hajzlíku jeden….,“ procedila jsem přiškrceným hlasem mrazivě a hrozivě. Naše oči se střetly. Jako by celý pokoj potemněl pod tím nedětským šíleným, temným pohledem. Marko byl hněvem skoro bez sebe. V ten okamžik jsem si uvědomila, jak hluboká a nezištná je jeho bratrská laska k malé sestřičce, ale zároveň se ve mě vzedmula vlna odporu, hněvu a uraženosti. Přece po mně tenhle fracek nebude řvát!
Těžce jsem se ovládla. Dospělá a zodpovědná jsem tu já a poručila jsem: „Pomoz mi s ní dolů, musím zkontrolovat, zda je v pořádku – a příště, příště na mě neřvi – NA MĚ SE NEŘVE – NIKDY!“ Stal se zázrak. Něco v mém hlase přinutilo obě děcka zmlknout…
Uložili jsme Tifany na gauč v obýváku, přestože už neřvala (jen vzlykala jako po přestálém šoku), nedovolila mi na sebe sáhnout. Marko mě zlostně odstrčil. „Tohle už nikdy nedělej, říkám, nikdy…“ Zasyšela jsem výhružně. „A podrž jí nohy, nechci, aby mě kopla.“
Julinka se ustrašeně choulila v křesle a za ní stála ve vyděšené pozici Vivien a němě přihlížela. „Zavolej tátovi, já se zatím pokusím zjistit, co se přesně stalo, myslím s Tifany.“ Po půlhodině dramatu se podařilo zklidnit všechny natolik, že jsem byla schopna přesněji analyzovat, že Tifany si jen (naštěstí) pohmoždila ramínko.
Docela se mi ulevilo, nebylo to „smrtelné“…
| Tweet |
