Nerada prohrávám, nerada ztrácím…
Dobruška
12. 2. 2008
Vzdáleně ten supermarket připomínal naše česko-německá obchodní střediska, jen systém a velikost se lišily. Nikdo se neobtěžoval přinést si „svou plátěnou tašku, košíky se braly ze stanoviště bez placení a služba u pokladny byla nepřetržitá.
Zatímco zákazník platí (a hlídá si penízky), chlapec či dívka či důchodce pakuje vše do silonových tašek a takto nabalené zboží ukládá do košíku – obrovských nákupních vozů.
Dost mě ten servis překvapil, tenkráte jsem to zažila prvně a přiznám se, že hlavou mi letěla hříšná myšlenka – poznámka na konto rozmazlených amíků; „že není potom divu, že průměrný Američan produkuje nejvíce odpadu na celém světě“, a netušila jsem, jak rychle si na to „pohodlí“ později zvyknu.
Vstoupili jsme do obchodu širokými automatickými vraty. Všechno ve skle se lesklo, zněla tu příjemná hudba podbarvující nepřetržitý cinkot pokladních skenerů, a přes automatické pokladny, jako na širokém továrním páse, se valily tuny různorodého zboží.
Ty velké nákupní koše byly opodstatněné. Lidé pracující za pokladnami nesedí, ale stojí. Nemám ponětí, zdali to zvýší produktivitu práce, ale živě si umím představit, jak takové osmihodinové stání může unavit.
Mě unavovalo už jen procházení kolem těch všech pestrobarevných regálů, vysokých polic, zahlcených neuvěřitelným množstvím zboží. Krabic a krabiček, sáčků. Co se skrývalo uvnitř těch strakatých lákavých obalů, o tom jsem neměla ani ponětí. Vnímala jsem barvy, vůně, zvuky a dávala jsem pozor na děti, ale to mi nebránilo obdivovat nádherné svěží ovoce a zeleninu.
Pěkně všechno navršené v úhledných pyramidách, jablíčko vedle jablíčka, rozlišené nejen podle barev, ale i podle odrůd a bylo tu skutečně všechno. Tady jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Šťavnaté jahody, maliny, a i borůvky v průhledných plastikovych krabičkách, banány v trsech rozvěšené na vysokých stojáncích (jen ty laškující opice tam chyběly). Kiwi vedle pomerančů, vedle grafefruitů a kopců citronů. Saláty (ruzné druhy zelených salátů) kropila v pravidelných intervalech sprška čerstvé vody. Jiskřily ve světle neonů jako právě sebrané z ranní ještě orosené zahrádky. Pomagrány-granátová jablka jsem viděla v čerstvém stavu prvně stejně jako žlutozelené hvězdice brazilského ovoce, jehož název neznám dodnes.
Smutné bylo, že tudy jsme proběhli rychlostí blesku. Až na svazek mrkve a řapíkatého celere nic z té nádhery Joshuu a děti nezajímalo.
Přes nos mě praštila sladce kořeněná vůně z pekárny. Tady jsme se zdrželi, děcka si vynutila cukroví a já se kochala pohledem na nádherně vykynuté bochníky chleba. Celé to oddělení pekárny mi vůní připomnělo domov, ale v té chvíli jsem neměla ponětí, že ten chlebík je „nepoživatelný“ – pod zlatou lákavou kůrkou se skrývá něco chuti a strukturou připomínající houby na nádobí.
Až později, mnohem později jsem zalitovala, že jsem se tak neprozřetelně vzdala ve prospěch kluků toho našeho českého chleba.
Nevím, kolik času jsme v obchodě strávili, ale košík byl přeplněný, pomalu nezbylo místo ani na sedačce pro Tifany. Joshua zaplatil kolem stovky dolarů a poslíček nás doprovodil až k autu.
Ukládal tašky do kufru vozu, zatímco si Joshua nachystal pár bankovek. Bleskurychle zmizely v kalhotách poslíčka. „Vidíš, tak to vypadá, když má někdo v Americe penize,“ řekl Joshua směrem ke mně polsky. Nějak moc mu záleželo na tom, abych tomu rozuměla. Z nějakého důvodu mě to rozladilo. Jako by se mi snažil ukázat, že mu nesahám ani po kotníky. Nekomentovala jsem to, ale nepříjemný pocit se mě držel jako klíště. Co tím chtěl říct? A proč si vybral tuhle chvíli?
Někteří lidé si prostě neuvědomují, že nejsme to, co máme, jaký majetek vlastníme, ale jen a jen to, co jsme dokázali… zůstal mi z té jeho poznámky „na okraj“ špatný pocit navždy… a také smutek. To jsem přece nemusela až do Ameriky aby mě někdo neomaleně a urážlivě informoval o tom, že sociální spravedlnost je nesmysl – na celém světě.
Čas běžel. Léto roku 1998 sužovalo všechny Newyorčany příšernými vedry. Setrvat v pohodě se dalo jen v klimatizovaných prostorách. Naštěstí dům, ktery Joshua pronajímal, měl ve všech místnostech aircondicienery. Běžely nepřetržitě dnem i nocí. Vlhkost vzduchu byla vysoká. Pro mě jako pro středoevropanku přímo nesnesitelná.
Jednoho rána jsem se probudila s příšernými bolestmi v nohou. Nejhorší byly první kroky a první našlápnutí. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila. Blízkost moře a vlhkost to způsobily. A taky nepřetržitá služba téhle rodině.
Na odpočinek nebylo po celých šest dnů v týdnu ani pomyšlení. Od sedmi rána, často až do jedné v noci. Tady se nechodilo spát brzy. Za ty skoro dva měsíce už jsem věděla, že Joshua umí být pěkně panovačný a nadutý, že stačí maličkost a začne si léčit své mindráky na chůvě a případně na bábince Marience.
Jen svoje soboty jsem si nenechala vzít. Každý tyden jsem se vydávala po okolí. Neměla jsem si s kým povídat. Jak taky, když jsem ani nežblebtla anglicky. Věděla jsem, že Marko zdědil špatné vychování a aroganci po Joshuovi, že z Vivien nikdy slavná zpěvačka nebude (ale ječet a předvádět se před televizí nepřestane), že Julinka bude vždy tím nejvíce vykořisťovaným bezbranným tvorem v téhle rodině a že Tifany se narodila jako malý sociopat, a že to dá ještě mnoha nevinným lidem pocítit. Taky jsem si byla jistá tím, že bábinka Marienka v tom klimatu zůstane až do smrti, že ze své submisivní pozice nic nedokáže změnit – ale nebyla jsem si jista svou dlouhou budoucností tady, a vlastně ani svým dříve tak pravidelným týdenním platem, protože Joshua se začal s placením zpožďovat. Moc ke klidu mi to nepřidalo.
Jiný důvod zůstávat nadále jsem přece neměla… Měli jsme svou rutinu a už dávno jsem nepotřebovala navigaci. Naučila jsem se (ale nepřijala), že moje osobní potřeby nemají tady místo. Poté, co jsem zaplatila klukům za jejich služby 600 dolarů, ztratil se i můj jediný kontakt s nekým z Čech. Byla jsem tu jen sama za sebe.
Od pocitů beznadějného osamocení mě zachraňovaly láskyplné dopisy od přítele Jana a týdenní telefonáty dětem. Alespoň někdo o mně věděl.
Sedávala jsem na dvorku, ve výhledu sousedův šedý plot a nad hlavou kousíček nebe, kterým se každých pět minut mihlo letadlo, velké zaoceánské letadlo. Představovala jsem si v těch chvílích, že sedím v jednom z nich – a letím domů… Občas mi pobyt zde připadal nesnesitelný. Nerada prohrávám, nerada ztrácím, věděla a cítila jsem niterně, že moje cesta za poznáním je teprve na počátku a navíc jsem nesmírně toužila podívat se ještě jednou na Coney Island. Nelákala mě Socha svobody, nelákal mě Empire building, ale jen a jen moře, oceán a prostor.
Utřela jsem si tedy slzy, uklidila po sobě popelník a rozhodla se ještě počkat – třeba jen do rána, nebo do další soboty… Přece jen za světla je všechno veselejší – a není všem dnům konec.
12. 2. 2008
Vzdáleně ten supermarket připomínal naše česko-německá obchodní střediska, jen systém a velikost se lišily. Nikdo se neobtěžoval přinést si „svou plátěnou tašku, košíky se braly ze stanoviště bez placení a služba u pokladny byla nepřetržitá. Zatímco zákazník platí (a hlídá si penízky), chlapec či dívka či důchodce pakuje vše do silonových tašek a takto nabalené zboží ukládá do košíku – obrovských nákupních vozů.
Dost mě ten servis překvapil, tenkráte jsem to zažila prvně a přiznám se, že hlavou mi letěla hříšná myšlenka – poznámka na konto rozmazlených amíků; „že není potom divu, že průměrný Američan produkuje nejvíce odpadu na celém světě“, a netušila jsem, jak rychle si na to „pohodlí“ později zvyknu.
Vstoupili jsme do obchodu širokými automatickými vraty. Všechno ve skle se lesklo, zněla tu příjemná hudba podbarvující nepřetržitý cinkot pokladních skenerů, a přes automatické pokladny, jako na širokém továrním páse, se valily tuny různorodého zboží.
Ty velké nákupní koše byly opodstatněné. Lidé pracující za pokladnami nesedí, ale stojí. Nemám ponětí, zdali to zvýší produktivitu práce, ale živě si umím představit, jak takové osmihodinové stání může unavit.
Mě unavovalo už jen procházení kolem těch všech pestrobarevných regálů, vysokých polic, zahlcených neuvěřitelným množstvím zboží. Krabic a krabiček, sáčků. Co se skrývalo uvnitř těch strakatých lákavých obalů, o tom jsem neměla ani ponětí. Vnímala jsem barvy, vůně, zvuky a dávala jsem pozor na děti, ale to mi nebránilo obdivovat nádherné svěží ovoce a zeleninu.
Pěkně všechno navršené v úhledných pyramidách, jablíčko vedle jablíčka, rozlišené nejen podle barev, ale i podle odrůd a bylo tu skutečně všechno. Tady jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Šťavnaté jahody, maliny, a i borůvky v průhledných plastikovych krabičkách, banány v trsech rozvěšené na vysokých stojáncích (jen ty laškující opice tam chyběly). Kiwi vedle pomerančů, vedle grafefruitů a kopců citronů. Saláty (ruzné druhy zelených salátů) kropila v pravidelných intervalech sprška čerstvé vody. Jiskřily ve světle neonů jako právě sebrané z ranní ještě orosené zahrádky. Pomagrány-granátová jablka jsem viděla v čerstvém stavu prvně stejně jako žlutozelené hvězdice brazilského ovoce, jehož název neznám dodnes.
Smutné bylo, že tudy jsme proběhli rychlostí blesku. Až na svazek mrkve a řapíkatého celere nic z té nádhery Joshuu a děti nezajímalo.
Přes nos mě praštila sladce kořeněná vůně z pekárny. Tady jsme se zdrželi, děcka si vynutila cukroví a já se kochala pohledem na nádherně vykynuté bochníky chleba. Celé to oddělení pekárny mi vůní připomnělo domov, ale v té chvíli jsem neměla ponětí, že ten chlebík je „nepoživatelný“ – pod zlatou lákavou kůrkou se skrývá něco chuti a strukturou připomínající houby na nádobí.
Až později, mnohem později jsem zalitovala, že jsem se tak neprozřetelně vzdala ve prospěch kluků toho našeho českého chleba.
Nevím, kolik času jsme v obchodě strávili, ale košík byl přeplněný, pomalu nezbylo místo ani na sedačce pro Tifany. Joshua zaplatil kolem stovky dolarů a poslíček nás doprovodil až k autu.
Ukládal tašky do kufru vozu, zatímco si Joshua nachystal pár bankovek. Bleskurychle zmizely v kalhotách poslíčka. „Vidíš, tak to vypadá, když má někdo v Americe penize,“ řekl Joshua směrem ke mně polsky. Nějak moc mu záleželo na tom, abych tomu rozuměla. Z nějakého důvodu mě to rozladilo. Jako by se mi snažil ukázat, že mu nesahám ani po kotníky. Nekomentovala jsem to, ale nepříjemný pocit se mě držel jako klíště. Co tím chtěl říct? A proč si vybral tuhle chvíli?
Někteří lidé si prostě neuvědomují, že nejsme to, co máme, jaký majetek vlastníme, ale jen a jen to, co jsme dokázali… zůstal mi z té jeho poznámky „na okraj“ špatný pocit navždy… a také smutek. To jsem přece nemusela až do Ameriky aby mě někdo neomaleně a urážlivě informoval o tom, že sociální spravedlnost je nesmysl – na celém světě.
Čas běžel. Léto roku 1998 sužovalo všechny Newyorčany příšernými vedry. Setrvat v pohodě se dalo jen v klimatizovaných prostorách. Naštěstí dům, ktery Joshua pronajímal, měl ve všech místnostech aircondicienery. Běžely nepřetržitě dnem i nocí. Vlhkost vzduchu byla vysoká. Pro mě jako pro středoevropanku přímo nesnesitelná.
Jednoho rána jsem se probudila s příšernými bolestmi v nohou. Nejhorší byly první kroky a první našlápnutí. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila. Blízkost moře a vlhkost to způsobily. A taky nepřetržitá služba téhle rodině.
Na odpočinek nebylo po celých šest dnů v týdnu ani pomyšlení. Od sedmi rána, často až do jedné v noci. Tady se nechodilo spát brzy. Za ty skoro dva měsíce už jsem věděla, že Joshua umí být pěkně panovačný a nadutý, že stačí maličkost a začne si léčit své mindráky na chůvě a případně na bábince Marience.
Jen svoje soboty jsem si nenechala vzít. Každý tyden jsem se vydávala po okolí. Neměla jsem si s kým povídat. Jak taky, když jsem ani nežblebtla anglicky. Věděla jsem, že Marko zdědil špatné vychování a aroganci po Joshuovi, že z Vivien nikdy slavná zpěvačka nebude (ale ječet a předvádět se před televizí nepřestane), že Julinka bude vždy tím nejvíce vykořisťovaným bezbranným tvorem v téhle rodině a že Tifany se narodila jako malý sociopat, a že to dá ještě mnoha nevinným lidem pocítit. Taky jsem si byla jistá tím, že bábinka Marienka v tom klimatu zůstane až do smrti, že ze své submisivní pozice nic nedokáže změnit – ale nebyla jsem si jista svou dlouhou budoucností tady, a vlastně ani svým dříve tak pravidelným týdenním platem, protože Joshua se začal s placením zpožďovat. Moc ke klidu mi to nepřidalo.
Jiný důvod zůstávat nadále jsem přece neměla… Měli jsme svou rutinu a už dávno jsem nepotřebovala navigaci. Naučila jsem se (ale nepřijala), že moje osobní potřeby nemají tady místo. Poté, co jsem zaplatila klukům za jejich služby 600 dolarů, ztratil se i můj jediný kontakt s nekým z Čech. Byla jsem tu jen sama za sebe.
Od pocitů beznadějného osamocení mě zachraňovaly láskyplné dopisy od přítele Jana a týdenní telefonáty dětem. Alespoň někdo o mně věděl.
Sedávala jsem na dvorku, ve výhledu sousedův šedý plot a nad hlavou kousíček nebe, kterým se každých pět minut mihlo letadlo, velké zaoceánské letadlo. Představovala jsem si v těch chvílích, že sedím v jednom z nich – a letím domů… Občas mi pobyt zde připadal nesnesitelný. Nerada prohrávám, nerada ztrácím, věděla a cítila jsem niterně, že moje cesta za poznáním je teprve na počátku a navíc jsem nesmírně toužila podívat se ještě jednou na Coney Island. Nelákala mě Socha svobody, nelákal mě Empire building, ale jen a jen moře, oceán a prostor.
Utřela jsem si tedy slzy, uklidila po sobě popelník a rozhodla se ještě počkat – třeba jen do rána, nebo do další soboty… Přece jen za světla je všechno veselejší – a není všem dnům konec.
| Tweet |
