Bouře
Dobruška
18. 12. 2007
Máme tady zimu a ne ledajakou. Začalo to drasticky už před týdnem, kdy nás přepadly po několika teplých dnech arktické mrazy. Moje parkoviště se proměnilo z hodiny na hodinu na perfektní kluziště.
Teď vás seznámím okrajově s radostmi majitelky a tudíž provozovatelky nájemního domu. Tady v té Emerice…
Jak už jsem mnohokrát zmiňovala v předchozích vyprávěních, zákony tady platí a jejich porušení či pouhé zanedbání povinnosti se trestá rychle – a krutě.
Zároveň s radostmi vlastnictví „nějakého majetku“ berete na svá ramena i zodpovědnost a povinnost uchránit všechny, kdo mají právo vyskytovat se na vašem pozemku.
Docela nedávno jsem sledovala v televizi program ze soudních síní „Soudce Judy“ a byl tam případ, kdy podnájemník zažaloval pana domácího za škody způsobené na jeho osobním vlastnictví – při povodni! Já vím, že je to extrém, a že ten s prominutím „blbec“ zesměšnil jen sám sebe před celým národem (divili byste se, jak sledovaný je ten program, a jak je populární) a samozřejmě nevyhrál, ale zapněte fantazii a představte si, že by pan domácí (nedej Bože) porušil prokazatelně nějaký zákon – třeba že by neměl odvodňovací drážku kolem domu, či nechal něco jako překážku na pozemku, která by přivedla vodu k domu. V tom případě by to byla jeho vina – a chudák by se nedoplatil.
Ta představa je pro mne jako pro Lanlorda (domácího) přímo děsivá – a to měli ještě všichni
kliku, že povodeň přežili ve zdraví.
Ještě v Čechách jsem se předpovědím „rosničkářů“ upřímně řehtala a varování od nich jsem brala jako dobrý vtip. Ne tak tady!
Sotva se přes nás minulý týden přehnala sněhová bouře (přesně podle jejich předpovědi) a později námraza, upozorňovali meteorologové, že je to „teprve“ začátek! Člověk si tak pro sebe remcá „co že může být horší než metr sněhu ve dvou hodinách, že?
Věřte, že může!
Blízká budoucnost mě o tom přesvědčila názorně…
Celou sobotu jsem přežila celkem v klidu. O šábesu se na zprávy nekoukám, člověk si přece musí i psychicky vydechnout. Cesty byly čisté, slunéčko svítilo (rozkošný zimní obrázek – jak romantické) a jemný mrazík (10°C pod nulou) zvládli silničáři a chemická sůl v pohodě.
Až podvečerní zprávy mě zvedly z křesla. Počítala jsem minutky do skončení šábesu. Zmocňoval se mě nezvyklý neklid a pocit blížícího se nebezpečí. Znáte určitě všichni ten pocit – říká se tomu instinkt a pud sebezáchovy. Jen tak tak jsem se
držela zpět, aby mě nepřepadla panika. Dost na tom, že jsem se děsila já sama příchozích hodin, kdybych vyděsila ještě Dobrušáka, stala by se situace nezvládnutelnou.
Vystartovala jsem kosmickou rychlostí těsně po šesté večer. Meteorologové totiž tvrdili, že ledová a sněhová bouře k nám dorazí kolem půlnoci a nezapomněli to varování dokumentovat. Z obrazovky se na vás valily hrůzné obrazy z míst, kudy zrovna bouře (ledová) prošla. Bylo to jen ze sousedních států. Stovky ledem polámaných stromů, tisíce lidí bez proudu (ještě týden poté), provizorně zřizované útulky v místech, kde pracovaly generátory, plačící děcka, zoufalé bábinky – a třiatřicet mrtvých…
Před třemi lety jsem tu hrůzu zažila na vlastní kůži. Pamatuji na noc, kdy větší polovina Monticella zůstala rázem bez proudu. Je až děsivé, jak moc jsme odkázáni na tenhle tak „samozřejmý“ zdroj energie. Všechno je tu na elektriku, i to naftové topení potřebuje proud a když nemáte zavedený plyn (či alespoň sporák na plynové bomby), skončili jste.
Napadlo nás tehdy, stejně jako stovky jiných obyvatel Monticella, přestěhovat se dočasně do hotelu či motelu v části města, kde proud byl. Zoufale jsme objížděli všechno (jen v samotném Monticellu máme čtyři hotely). Ocitli jsme se na cestě v neuvěřitelných podmínkách. Tma, prudký vítr oslepují okna vozu hustě padajícím sněhem a zima… strašlivá vlezlá zima, ani topení v autě moc nepomáhalo. Bylo by to pro nás dopadlo velice zle, kdyby se nad námi nesmilovala šéfka hotelu a neubytovala nás v soukromí – u ní doma.
Přežili jsme to tehdy bez újmy na zdraví, ale bohatší o zkušenost. My ano, ale byly tady další stovky zoufalců, kteří buď neměli peníze na hotel, nebo prostě nebylo místo. Tahle zkušenost vydala za tisíce zprostředkovaných informací, a zařekla jsem se – už nikdy více!
Tentokrát jsem se chtěla pojistit a nezastavila mě ani „lakota“ mého muže. Nedala jsem na jeho skuhrání, že „nemáme peníze“ a jela jsem nakoupit něco potravin, vodu v lahvích, baterku, petrolejovou lampu, svíčky, malý vařič na propan, baterie do rádia, ale hlavně výkonný ohřívač (taky na plyn), protože jsem už z dřívějška věděla, že nejhorší ze všeho je zvládat a přežít zimu. Hlavou
mi letělo jediné přání – „pane bože, dovol mi zestárnout – v teple!“
Naše největší a nejbližší nákupní středisko Wall Mart je proslavené tím, že nikdy nemá dost zaměstnanců, co by vám posloužili.
Včera to bylo ještě horší, protože přesně podle americké nátury a předpokladů mnoho jich do práce nepřišlo vůbec (uznejte sami, kdo by se zbytečně vystavoval nebezpečí, když nejde o život, ale jen o par ztracených pracovních hodin – mimochodem mizerně placených).
Brousila jsem po středisku už asi hodinu. Měla jsem skoro vše – vše až na propanbutanové bomby. Z návodu na krabici ohřívače jsem se snažila vyčíst, jestli tam „náhodou“ nejsou ty bomby „včetně“. Marná sláva! Tahle informace chyběla. Možná tam
byla, ale ve španělštině, jak je tady zvykem, a i když jsem multijazykový tvor, španělsky (na rozdíl od 68% všech přivandrovalců) jsem se nenaučila.
Přepadl mě pocit bezmoci a bylo mi až do breku. Teď jsem doopravdy „někoho“ potřebovala. Na poslední chvíli (v momentě, kdy jsem se rozhodovala vrátit zboží do regálu a odejít s nepořízenou) jsem zahlédla u pokladny s elektronikou mladou dámu.
Vrhla jsem se k ní střemhlav a odchytila ji, a jako už tolikráte v životě jsem měla víc štěstí než rozumu. Žena to byla znalé své profese. Bomby byly konečně ve vozíku. Z radostné úlevy jsem se skoro rozbreřela – štěstím. Slyším se ještě, jak říkám: „Děkuji, vážně moc děkuji, nejraději bych tě objala!“
A ona rozevřela náruč…
Bouře je tady. Přišla dokonce o dvě hodiny dříve. Ledová tříšť (z dálky to vypadá stejně jako sníh) se nakupila během necelé hodiny na půl metru. Na okna útočí vichr o síle 60 mil na hodinu. Vrhá do oken ostré ledové krupky (vážně led – jako krupice).
Rosničkáři měli pravdu. Je to strašidelné, ale já se nebojím, jsem připravená na nejhorší, a stejně doufám, že ty věci, co jsem včera nakoupila a utratila za ně majlant (200 dolarů), můžou klidně počkat na jindy – třeba na dobu, kdy se rozhodnu jet stanovat…
Vaše Dobruška
18. 12. 2007
Máme tady zimu a ne ledajakou. Začalo to drasticky už před týdnem, kdy nás přepadly po několika teplých dnech arktické mrazy. Moje parkoviště se proměnilo z hodiny na hodinu na perfektní kluziště.Teď vás seznámím okrajově s radostmi majitelky a tudíž provozovatelky nájemního domu. Tady v té Emerice…
Jak už jsem mnohokrát zmiňovala v předchozích vyprávěních, zákony tady platí a jejich porušení či pouhé zanedbání povinnosti se trestá rychle – a krutě.
Zároveň s radostmi vlastnictví „nějakého majetku“ berete na svá ramena i zodpovědnost a povinnost uchránit všechny, kdo mají právo vyskytovat se na vašem pozemku.
Docela nedávno jsem sledovala v televizi program ze soudních síní „Soudce Judy“ a byl tam případ, kdy podnájemník zažaloval pana domácího za škody způsobené na jeho osobním vlastnictví – při povodni! Já vím, že je to extrém, a že ten s prominutím „blbec“ zesměšnil jen sám sebe před celým národem (divili byste se, jak sledovaný je ten program, a jak je populární) a samozřejmě nevyhrál, ale zapněte fantazii a představte si, že by pan domácí (nedej Bože) porušil prokazatelně nějaký zákon – třeba že by neměl odvodňovací drážku kolem domu, či nechal něco jako překážku na pozemku, která by přivedla vodu k domu. V tom případě by to byla jeho vina – a chudák by se nedoplatil.
Ta představa je pro mne jako pro Lanlorda (domácího) přímo děsivá – a to měli ještě všichni
kliku, že povodeň přežili ve zdraví.
Ještě v Čechách jsem se předpovědím „rosničkářů“ upřímně řehtala a varování od nich jsem brala jako dobrý vtip. Ne tak tady!
Sotva se přes nás minulý týden přehnala sněhová bouře (přesně podle jejich předpovědi) a později námraza, upozorňovali meteorologové, že je to „teprve“ začátek! Člověk si tak pro sebe remcá „co že může být horší než metr sněhu ve dvou hodinách, že?
Věřte, že může!
Blízká budoucnost mě o tom přesvědčila názorně…
Celou sobotu jsem přežila celkem v klidu. O šábesu se na zprávy nekoukám, člověk si přece musí i psychicky vydechnout. Cesty byly čisté, slunéčko svítilo (rozkošný zimní obrázek – jak romantické) a jemný mrazík (10°C pod nulou) zvládli silničáři a chemická sůl v pohodě.
Až podvečerní zprávy mě zvedly z křesla. Počítala jsem minutky do skončení šábesu. Zmocňoval se mě nezvyklý neklid a pocit blížícího se nebezpečí. Znáte určitě všichni ten pocit – říká se tomu instinkt a pud sebezáchovy. Jen tak tak jsem se
držela zpět, aby mě nepřepadla panika. Dost na tom, že jsem se děsila já sama příchozích hodin, kdybych vyděsila ještě Dobrušáka, stala by se situace nezvládnutelnou.
Vystartovala jsem kosmickou rychlostí těsně po šesté večer. Meteorologové totiž tvrdili, že ledová a sněhová bouře k nám dorazí kolem půlnoci a nezapomněli to varování dokumentovat. Z obrazovky se na vás valily hrůzné obrazy z míst, kudy zrovna bouře (ledová) prošla. Bylo to jen ze sousedních států. Stovky ledem polámaných stromů, tisíce lidí bez proudu (ještě týden poté), provizorně zřizované útulky v místech, kde pracovaly generátory, plačící děcka, zoufalé bábinky – a třiatřicet mrtvých…
Před třemi lety jsem tu hrůzu zažila na vlastní kůži. Pamatuji na noc, kdy větší polovina Monticella zůstala rázem bez proudu. Je až děsivé, jak moc jsme odkázáni na tenhle tak „samozřejmý“ zdroj energie. Všechno je tu na elektriku, i to naftové topení potřebuje proud a když nemáte zavedený plyn (či alespoň sporák na plynové bomby), skončili jste.
Napadlo nás tehdy, stejně jako stovky jiných obyvatel Monticella, přestěhovat se dočasně do hotelu či motelu v části města, kde proud byl. Zoufale jsme objížděli všechno (jen v samotném Monticellu máme čtyři hotely). Ocitli jsme se na cestě v neuvěřitelných podmínkách. Tma, prudký vítr oslepují okna vozu hustě padajícím sněhem a zima… strašlivá vlezlá zima, ani topení v autě moc nepomáhalo. Bylo by to pro nás dopadlo velice zle, kdyby se nad námi nesmilovala šéfka hotelu a neubytovala nás v soukromí – u ní doma.
Přežili jsme to tehdy bez újmy na zdraví, ale bohatší o zkušenost. My ano, ale byly tady další stovky zoufalců, kteří buď neměli peníze na hotel, nebo prostě nebylo místo. Tahle zkušenost vydala za tisíce zprostředkovaných informací, a zařekla jsem se – už nikdy více!
Tentokrát jsem se chtěla pojistit a nezastavila mě ani „lakota“ mého muže. Nedala jsem na jeho skuhrání, že „nemáme peníze“ a jela jsem nakoupit něco potravin, vodu v lahvích, baterku, petrolejovou lampu, svíčky, malý vařič na propan, baterie do rádia, ale hlavně výkonný ohřívač (taky na plyn), protože jsem už z dřívějška věděla, že nejhorší ze všeho je zvládat a přežít zimu. Hlavou
mi letělo jediné přání – „pane bože, dovol mi zestárnout – v teple!“
Naše největší a nejbližší nákupní středisko Wall Mart je proslavené tím, že nikdy nemá dost zaměstnanců, co by vám posloužili.
Včera to bylo ještě horší, protože přesně podle americké nátury a předpokladů mnoho jich do práce nepřišlo vůbec (uznejte sami, kdo by se zbytečně vystavoval nebezpečí, když nejde o život, ale jen o par ztracených pracovních hodin – mimochodem mizerně placených).
Brousila jsem po středisku už asi hodinu. Měla jsem skoro vše – vše až na propanbutanové bomby. Z návodu na krabici ohřívače jsem se snažila vyčíst, jestli tam „náhodou“ nejsou ty bomby „včetně“. Marná sláva! Tahle informace chyběla. Možná tam
byla, ale ve španělštině, jak je tady zvykem, a i když jsem multijazykový tvor, španělsky (na rozdíl od 68% všech přivandrovalců) jsem se nenaučila.
Přepadl mě pocit bezmoci a bylo mi až do breku. Teď jsem doopravdy „někoho“ potřebovala. Na poslední chvíli (v momentě, kdy jsem se rozhodovala vrátit zboží do regálu a odejít s nepořízenou) jsem zahlédla u pokladny s elektronikou mladou dámu.
Vrhla jsem se k ní střemhlav a odchytila ji, a jako už tolikráte v životě jsem měla víc štěstí než rozumu. Žena to byla znalé své profese. Bomby byly konečně ve vozíku. Z radostné úlevy jsem se skoro rozbreřela – štěstím. Slyším se ještě, jak říkám: „Děkuji, vážně moc děkuji, nejraději bych tě objala!“
A ona rozevřela náruč…
Bouře je tady. Přišla dokonce o dvě hodiny dříve. Ledová tříšť (z dálky to vypadá stejně jako sníh) se nakupila během necelé hodiny na půl metru. Na okna útočí vichr o síle 60 mil na hodinu. Vrhá do oken ostré ledové krupky (vážně led – jako krupice).
Rosničkáři měli pravdu. Je to strašidelné, ale já se nebojím, jsem připravená na nejhorší, a stejně doufám, že ty věci, co jsem včera nakoupila a utratila za ně majlant (200 dolarů), můžou klidně počkat na jindy – třeba na dobu, kdy se rozhodnu jet stanovat…
Vaše Dobruška
| Tweet |
