Svět slov

Vyhledávání

Nejčtenější za rok

Moudrosti do hrsti

Člověk bez lásky může být bohatý, zdravý, slavný, ale nemůže mít zdravou duši, protože neví nic o skutečných hodnotách.
(Osho)

Chyběla jsi mi, mám tě moc ráda…

Dobruška
4. 12. 2007
Chyběla jsi mi, mám tě moc ráda…Ještě když jsem byla venku, proplétajíce se klikatými uličkami, míjející už ztichlou zátoku, začala jsem si dělat starosti.

Starosti o mou „dočasnou rodinu“, aniž jsem si uvědomila a chtěla připustit, zadřely se mi pod kůži jako tříska. Těžko odstranitelná a ještě dlouho poté, kdy ji vytáhnete, zůstává na kůži dráždící bolestivě poraněné místo. Jejich osud se spojil s mým. Jejich radosti se stávaly mými radostmi, jejich trápení bylo i mým trápením.

Člověk je křehká nádoba, snadno podléhá okolnostem a přizpůsobuje se, i když s mnohým niterně nesouhlasí. Vytváříme si nepostřehnutelné mimikry, abychom splynuli s okolím. Být jiný je všude nebezpečné…

Přiřítili se domů jako velká voda. Všichni! Julinka se mi pověsila na krk. „Chyběla jsi mi, kdes byla tak dlouho? Mám tě moc ráda,“ pošeptala mi do ucha. Nebyl čas na dojetí. Za dětmi se z garáže unaveně ploužil Joshua. Podal mi klíče od vozu. „Jsou tam věci, a nezapomeň za sebou zamknout garáž,“ přikázal stručně.

Nerada, ale šetrně jsem postavila Julinku na zem a chopila se povinností. Už jsem se nemusela na nic ptát, za těch pár dnů jsem si osvojila rutinu a pracovala jsem systematicky a beze slova, až bylo vše připraveno na spaní. Všichni byli najedení, jako obvykle je tety a početné příbuzenstvo přecpali sladkostmi a tak o kuchyni nikdo ani pohledem nezavadil.

Večer pokročil. Tifany se necítila dobře, asi ji bolelo bříško. Pofňukávala a zlobila víc než jindy. Pokusila jsem se vzít ji do náruče. Kopala a škubala se. „Nech mě být, tebe nechci!“ Křičela hystericky a kopala kolem sebe. „Já chci tátu! Táhni…!“ Vyškubla se a hodila po mně hračkou. „Bývalá chůva ji rozmazlila,“ řekl Joshua, který tuto scénu zpovzdálí sledoval.
Neochotně se zvedl z gauče a vzal si dítě na starost. „Někdy na ni platím jen já,“ znělo to skoro omluvně, ale byla v tom i zlost a nechuť. Vážně dnes vypadal hodně utahaně. „To nic,“ řekla jsem tiše. „To se časem spraví, vždyť je to jen několik dnů, co jsem tady, prostě si na mě musí
zvyknout.“

Potěšilo ho, že jsem se nedala strhnout ke hněvu. „Taky doufám,“ ukončil nepříjemný rozhovor, ale moc nadějně to neznělo. Asi měl své zkušenosti.

“Já jsem tady taky, víš,“ ukázala se Julinka znovu. Přestěhovaly jsme se do kuchyně. Tady byl klid a útulně. V té chvili jsem si uvědomila, že celá rodina pro samé starosti s Tifany zapomíná na ostatní děti. Všichni ustupovali panovačné Tifany a bezproblémová Julinka strádala ve stínu své mladší sestry. „Tifany tě zlobí, viď?“ Zeptala jsem se nevinně a posadila si dítě na klín.

Předtím jsem našla pastelky a papír v dobré víře, že se sama zabaví a mně se povede soustředit myšlenky na dopis „domů“. Mýlila jsem se.

Byla to její chvíle, teď jsme se měly jen samy pro sebe. „Komu píšeš?“ „Své rodině do Čech, mám tam děti,“ odpověděla jsem pravdivě. „Ty máš děti?“ Vypoulila svá pětiletá očka. „To víš, že mám, ale už jsou dospělé.“ „Jak dospělé?“ „Velké, jako tvůj táta a máma.“

“Aha…“ Kývla moudře hlavou. „Jenže naše máma tady není.“ „Já vím, proto jsem tady teď já,“ snažila jsem se ji uchlácholit. „Hmmmm, a budeš tady napořád, já tě mám rada, víš?“ „Ještě chvilku jooo, budu, neboj.“ Snažila jsem se o lehký tón, aby dítě nepostřehlo zaváhání v mém hlase. Copak já vím, jak dlouho budu moci zůstat? Pomyslela jsem si a uvědomila si zároveň, jak velký otazník je za tou myšlenkou.

“Víš o tom, že zítra je neděle?“ Řekla jsem, abych rychle změnila téma, protože v tomhle jsem zrovna čisté svědomí neměla. Julinka zajásala. „Zítra se nevstává brzy, viď?“ „Ani ne,“ uklidnila jsem ji. „A budeme mít více času jen a jen na sebe, slibuju.“

Dětská mysl je v pěti letech prosta záludnosti. Bylo mi volně, příjemně a mile s touhle holčičkou a docela jsem se začala těsit na první neděli s nimi. „Je čas do postýlky, drahoušku, zítra ten obrázek dokončíš a slibuju, že ti ho pověsím na stěnu. Už teď je moc pěkný.“ Docela ochotně se podvolila. Ukládala jsem ji do postýlky s pocitem, že právě takhle bych teď měla ukládat svá vnoučata. Ještě pusu, úsměv, přikrýt po bradičku. A zítra se zase uvidime.

Jak já nemívala ráda neděle v Čechách! Všechno bylo zavřeno, ulice vylidněny, ticho a mrtvo. Nucená přestávka v činnostech. Celkem nic se nedalo podnikat, jen možná „nakupovat bez peněz“, což s oblibou dělávala moje maminka. Až do doby, než jsem měla vlastní děti. Od té chvíle jsem se na neděle těšila. V létě jsme jezdili na přehradu a v zimě na kluziště.

I tady na Brooklynu začínala neděle zvolna. Spalo se déle (já sice ne, ale děti) a tak bylo dostatek času na kafe a probuzení.

Brala jsem to ranní „nicnedělání“ jako náhradu za hodiny včerejšího volna, o které mě Joshua tak nehezky připravil. Dnes se nevařilo (kočky budou o hladu, nebo si musí zajít na večeři k sousedům).

Neděle byla vyhrazena nákupům. Chodit po nákupech je americký národní sport. Žádný národ tuto disciplínu neovládá lépe, než správný amík. Je to disciplína vzrušující, v závěrečné fázi trošku únavná, ale i praktická a v četnych amerických rodinách nahrazuje celkově kulturu. Nákupy znamenají společenské vyžití, povyražení a příležitost vypadnout z domu na pár hodin a udělat si výlet, a třeba se jen jen tak courat po nákupních molech. Mezitím se zastavit do Mc Donalds na dlouhý, tučný a nezdravý oběd.

Naskládali jsme se do vozu. Netuším, jak dlouho jsme jeli. Sledovala jsem míjející střechy domů (jako ve filmu), z úhlu mého omezeného pohledu (obložena dětmi a hlukem), to byla nejlepší činnost, která se mi naskytla.
Domy mi z podhledu připadaly vyšší a vznosnější. Umět se odtrhnout od reality, uzavřít se do svého
světa viděni a fantazie a myšlenek, v tomhle oboru jsem byla vždy mistr nad mistry a často mi to odpomohlo od psychického balastu.

Nezapomněla jsem na večer s Julinkou, ale také jsem nezapomněla na smutek, který mě vzápětí přepadl. Ono je opravdu těžké dobrovolně se odloučit od svých milovaných. Můžete i jiné děti milovat, můžete jim rozumět, můžete se stát jejich nejlepšími přáteli a občas se i v blbinkách snížit na úroveň jejich věku a mentality, ale neměli byste zapomínat, že existuje tenká hranice mezi přátelstvím a zneužitím přátelství. Teď bylo na mně, nedovolit těm „rozkošným dětičkám“ překročit tu tenkou linku a udržet si úctu a respekt. Což tady, ve Státech, na mnoha místech chybí.

Zastavili jsme před velkým nákupním střediskem. Horko těžko hledal Joshua místo na parkování i na tom rozlehlém parkovišti. Přes gigantické reklamní prodejní plakáty nebylo vidět do nitra obchodu. Popadli jsme nákupní vozík. Když říkám vozík, mám na mysli třikrát větší monstrum, než nač jsem kdy byla zvyklá. Tifany vyzvedl Joshua do sedátka vozíku. Vivien a Marko pobíhali okolo a Julinka nabídla ručku mně.

Děti věděly dopředu, nač se těšit, to jen já jsem vystupovala v roli „neználka“. Aby ne? Bylo to
pro mne nové, neotřelé a docela zábavné. Učila jsem se za pochodu…

          
Zaujal vás tento článek a chcete jej doporučit?
Vzkaz:
  + odkaz na článek
na
e-mail:
 
 
Máte-li potíže s přihlašováním...
Zapomněl(a) jsem heslo, ale mám ověřenou e-mailovou adresu...
RSS
RSS
Venušanka v číslech:
• 6 599 dnů v provozu
• 4 940 článků
• 1 512 soutěží


Copyright © Venušanka od roku 2006 – magazín pro ženy, všechna práva vyhrazena



Dnes je 29.03.2024 a svátek má Taťána