Mé nezapomenutelné vánoce

Právě přichází na řadu druhý vítězný příspěvek. Knihu Winston Churchill od nakladatelství Metafora zasíláme autorce pastel.ka. Zde jsou její vzpomínky...

Jak ten život utíká... Letos jsou to mé 57. vánoce, je na co vzpomínat. A tak se v myšlenkách vracím do roku 1997, kdy byly hrozné povodně a já v červenci dostala pozvání k přátelům do Melbourne. Okamžitě jsem si začala vyřizovat vízum a zajistila si letenku s australskou společností, a to na 25. prosince.

Z cesty jsem měla panickou hrůzu, letěla jsem prvně tak daleko, sama a neuměla jsem anglicky. Z Ruzyně jsem letěla do Říma, tam byl přestup na Qantas a letělo se. Letadlo plné, v Bangkoku čekalo mezipřistání, doplnění paliva a výstup cestujících.

Všichni vycházeli ven, šla jsem také. Vzala jsem si pouze kabelku s doklady a vylezla do haly. Dýchlo na mě horko, oslnila mě vánočně vyzdobená hala, obchody, prostě jiný svět. Tak jsem se procházela a najednou zjistila, že jsem v hale úplně sama. Chytila mě panika. Nikde jsem neviděla obrazovky s odlety a vlastně vůbec jsem se neuměla orientovat. Na letence nebyl napsán čas odletu a ani jsem nevěděla, jaký je časový posun.

Nejhorší bylo to, že nikde ani človíčka. Každý trávil svátky s těmi nejbližšími a já bloudila po hale. Nakonec jsem se domotala k boxům jednotlivých leteckých společností a ukazovala letenku. Něco na mě zablafali a ukázali mi směr, kudy jít. Nastoupila jsem do letadla jako poslední a hned se rolovalo. Říkám si, snad na mě čekali.

Letadlo bylo poloprázdné, lidé vystoupili a noví cestující nebyli. Zalehla jsem a prospala 6 hodin letu.

V Melbourne to už byla pohodička. Přátelé mně vyzvedli na letišti, přiletěla jsem v 17.30 jejich času. Sluníčko pálilo a u nás mrzlo. Jo, to byly vánoce.

Na druhý den se sešla parta emigrovaných Čechů. Připravili mi pohoštění, dárky a moc milé přijetí. Byla jsem v Jiříkově vidění. Vedro, v marketech vánoční výzdoba, všude samý Santa Claus, moře mělo 27 stupňů Celsia.

Na Silvestra se jelo do Modrých hor, kde měli čeští trempové v buši vystavěný obrovský srub. Přijeli i kamarádi ze Sydney. Hrálo se, zpívalo, pilo, vzpomínalo a o půlnoci se hrála Hymna. Byla to úcta k symbolu, posvátnost.

Zhruba po třídenních oslavách se parta rozpouštěla: někdo musel do práce, někdo zůstával. Přátelé mě vzali na čtrnáctidenní výlet auty, podél pobřeží z Melbourne do Sydney.
Nezapomenutelné zážitky. Noci pod stanem v buši, kradení potravin od Posumů, ranní chechot kookabůr (to jsou ptáci, kteří loví hady), šlapání wombatů (divoká prasata) kolem stanu a spousta jiných dobrodružství.

Strávila jsem tam 3 měsíce a byly to pro mě ty nejkrásnější vánoce mého života. Nemít své dobré přátelé, tak bych si takový výlet nemohla nikdy dovolit. Po 5 letech jsem se vracela na ta kouzelná místa a příští rok bych ráda opětovně.

Je to něco krásného, pro suchozemce přitažlivého. Jiný kraj, jiný mrav, ale má to své kouzlo a půvab.

Přeji všem krásné vánoce.